Od tří let chodíme s Eliškou na logopedii...
Nikdy mě nenapadlo, že zavítám i tam.
Když šla Niki ve třech letech do školky, znala básničky i různé pohádky zpaměti a dokázala je přeříkat s bravurní výslovností.
Když měla jít do školky Eliška, bylo to jiné. Celou dobu jsem se bála,
zda se vůbec domluví a jestli jí vůbec někdo bude rozumět.
První rok svého života neměla moc jednoduchý...,
je to velká bojovnice a se vším, co jí život připravil se dokázala poprat s elegancí sobě vlastní.
Mě sice delší dobu trvalo, než jsem pochopila a dala jí prostor, aby si dělala věci po svém.
Ale teď s odstupem času mohu říct, že to bylo to nejlepší rozhodnutí.
Vždycky jsem si myslela, že to budu hlavně já, kdo bude učit své děti,
ale skutečnost je taková, že mě moje holky učí každý den a každou minutu...
Uvědomuji si chyby, které kolikrát udělám, ale učím se.
Učím se každý den, abych Vám byla tou nejlepší mámou.
Na logopedii chodíme stále...
Eliška ještě potřebuje pár hlásek vypilovat,ale sama si určuje tempo i cestu.
Nic nehrotím, vím, že vše má svůj čas.
Nikolka Elišce přinesla krásnou knížku O zvířatech od Dany Raunerové -
je plná vtipných básniček,
vyhrála jí na školní recitační soutěži...
Je Elišky jedna z nejoblíbenějších..., ani se nedivím, já si také v knížce našla oblíbenou básničku:
"Není zlato, co se třpytí,"
říká zajíc fousek.
"Nad zlato je, když pohnojím
bobky pole kousek!"
Žádné komentáře:
Okomentovat
Moc Vám všem děkuji za návštěvu a milé komentáře, které mi tu necháváte. I když někdy nestihnu odpovědět, všechny Vaše řádky si pozorně čtu a moc si jich vážím. Děkuji !