Cesta z města

se mi poněkud protáhla...

 

 

Jela jsem pro holky a pro mojí babičku do Brd.

Obvykle bych cestu autem zvládla za 45 minut,

ale tentokrát se mi časově prodloužila o hodinu a čtvrt.

Vlastně jsem se na tu jízdu těšila.

Už dlouho jsem si plánovala nafotit si cestu ke vzpomínkám do mého dětství...

Tentokrát jsem prostě už musela, vše mi nahrávalo.

O holky bylo maximálně postaráno, doma se předělával obývák i WC

...a já měla tolik času.

Koně mě dostali z auta okamžitě ven... a já fotila, fotila a fotila.

Stála jsem proti slunci, tak jsem si ani nevšimla,

že mi pomalu přichází naproti.

Stáli přede mnou a já jen koukala a natahovala ruku, abych je  mohla pohladit.

Najednou mi chyběly moje holky, kdyby tam tak byly se mnou.

 

Cestička k domovu známě se vine,
hezčí je, krásnější, než všecky jiné.
Douška a šalvěje kolem ní voní,
nikde se nechodí tak jako po ní.
A kdybych ve světě bůhví kam zašel,
tu cestu k domovu vždycky bych našel.
A kdybych ve světě smutně se míval,
na téhle cestičce vždy bych si zpíval.  
Karel Václav Rais

Láska zmenšuje svět a zvětšuje domov.

 Francouzské přísloví



Domov jsou ruce, do kterých smíš plakat.

Miroslav Válek





Spokojenost nemá paláců o čtyřech patrech zapotřebí,

ale v chaloupkách na přízemí jest obyčejně domovem.

Václav Kliment Klicpera



Vidím to jako dnes, přes louku naproti běží zajíc a my mu s mojí sestrou Péťou stopujeme rychlost ve vytrvalostním běhu. Tenkrát tu nebyla terasa ani stylové zahradní židle u teakového stolu, ale byly jsme tu spolu.

Dnes stopujeme závody dvou zajíců s Niki a Eli ... já jsem ta nejšťastnější máma široko daleko,

že jsme tu spolu.



Jedna, dva, tři, čtyři, pět ... prozkoumáme celý svět.

Tento záběr už jsem mnohokrát viděla na černobílé fotografii ve své fantazii.

Přesně na tomto místě a tak malinká stála moje maminka před mnoha lety.
Babička s tetou Bělou mi mnohokrát vyprávěly, jak na vartě stála neznámá dáma v klobouku, černých brýlích a lodičkách na podpatcích o několik čísel větších a chystala se na cestu ke klášteru...
 

 

Babička?

Ta  zase přes pole chodila každý den a za každého počasí se svými sourozenci do nedaleké školy...

A teta Běla?

Jezdila jsem k ní na prázdniny na prvních čtrnáct dní v červenci několik let.

Byla přesně o šedesát let starší než já... Tolik jsem na to byla pyšná a každému jsem to vyprávěla a do teď vyprávím... Kdyby teta Běla žila, příští rok by oslavila 100 let..

Navždy bude mít velký kus místa v mém srdci.

V mém životě je několik stromů, které mě doslova očarovaly.

Tento strom na místním hřbitově stojí desítky let.

Už jako malá holka jsem hleděla do jeho větví a představovala si,

jak stráží toto posvátné místo pro všechny nebožtíky a jejich pozůstalé. 

Opět jsme přišli zavzpomínat a zapálit dědovi svíčku.

V srdci mám jedno přání:

Ať tento strom mého dědečka na jeho cestě chrání ...