Malé radosti

Někdy je moc fajn,

ale některé dny jsou stejně zamračené, jako den dnešní...

 

Někdy přemýšlím, jak změnit některé věci, i když vlastně vím,

že plno věcí změnit nejde...

 

 Časem jsem  vyrostla a pochopila,

 že skutečná pravda je taková, 

že musí vylézt mráček, aby bylo zase sluníčko,

že musí někdy zapršet, aby tráva vyrostla byť jen maličko...

 

Je fajn dělat si každý den malé radosti...,

...a ještě lepší je, udělat radost někomu...

Naše Eliška si sama zasadila první semínka.

Doma si našla květník, nandala do něj zem i se všemi kamínky a klacíky, které se tam nějak přimotaly. Malými prstíky do země napíchala vyklovaná slunečnicová semínka, která si našla u krmítka pro ptáčky. Celou zimu k nám létaly hlavně sýkorky, slunečnicová semínka milují.

Eli svůj květník se semínky poctivě zalévala každý den, ale hlavně hlídala, kdy už se ze země prodere první klíček. Někdy si z venku přinesla utrženou květinku a pro radost si jí zapíchla do květináče.

My tři jsme věděli, že musíme něco udělat. Taťka s Niki se vydali do zahradnictví a vybrali pro Elišku kytičku. Přinesli malý červený karafiát. Když jsem ho viděla, hned jsem věděla, že se bude líbit. Kytičku jsem zasadila a květináč jsem vrátila na původní místo, Niki mi po celou dobu asistovala. Pak už jsme jenom čekali...

Po krátké chvíli se z pokojíčku ozval výskot a volání: "Já jsem tak šťastná!"
 Všichni jsme se museli jít podívat na kytičku, vlastně jsme nešli, museli jsme běžet...

Byla štěstím bez sebe a my vlastně taky.

Jsou věci, které se nedají popsat, musí se prožít.

 

Život je jako sklenice vody
a je jen na tobě, čím ji naplníš, 
protože nakonec si to vypiješ sám.