Nábytek pro panenky

Venku je deštivo a bezvětří,

jsou otevřená skoro všechna okna... 

Všude ticho..., jen déšť který je slyšet, jak s každou kapkou dopadá na okapy...

A my jen posloucháme...

Posloucháme tu krásnou hudbu jara,

 kterou tak melodicky s každou kapkou dokáže psát jen déšť.

Posloucháme a zároveň svými prsty a prstíky vytváříme malý nábytek pro panenky.

 Nábyteček mi připomíná ten můj,

 který jsem měla, když jsem byla malá...

Ještě ho mám schovaný a holky si s ním někdy hrají.

 Jen už ho poznamenal zub času...

Na malém sekretáři je ulomená nožička, piáno už nemá přilepený obrázek, 

který znázorňoval kladívka na klávesnici...

Kdykoliv si na svůj malý nábyteček vzpomenu, jsem zpět.

Zpět ve své dětské fantazii.

Kolik hodin jsem třeba jen měla otevřené křídlo u piána a představovala si, jak hraji.

Nebo když jsem na kulatý stůl prostírala malé nádobíčko, živě jsem si představovala,

jaké dobroty jsou na talířích...

Táta mi tenkrát z krabice od bot udělal domeček.

Každý kus nábytku měl své místo. Okna se dala zavírat a měla i malé záclonky, které byly zavěšené na garnýžích z párátek.

Ladi a Aničko,

moc děkujeme za krásný dárek, tolik nám toho umožnil a mně mnohé připomněl...

Teď musím sehnat velkou krabici od bot, 

až bude příště pršet, uděláme domeček se záclonkami...