Domeček mého dětství získal novou podobu.
A změna se mi moc líbí...
Když si vzpomenu na malinká kamna, která vyhřívala kuchyň...
a ložnici ve které byla téměř pořád zima a já se do
studených peřin nechtěla ani zavrtat...
S naší Péťou jsme se přetahovaly o teplou lahev před každým spaním.
Vzpomínám si, že jsme nakonec stejně usnuly zády k sobě
a
lahev jsme měly přitisknutou mezi sebou.
Když jsem si ke kamnům prvně sedla,
seděla jsem a seděla...,téměř bych i usnula, ale to mi naše Eliška už nedopřála...
U starých kamen byla malá bílá židlička.
Přesně taková na které chtějí sedět všechny malé děti, když jí objeví.
A já bych na té židličce sedávala i teď...
Jsem ráda, že to mohu udělat, židlička tu zůstala pro všechny malé i velké děti...
Když na židličce sedím,
vracím se do mých dětských let
a
mám zase zpět kousek mého štěstí.
Milá Lidko, předně - kamna nádhera ...ale to čtení - nádhera na druhou ...vážně, najednou jsem byla i já zpět o spousty let...také jsem usínala u babičky v ohromných těžkých, studených duchnách na obrovské posteli a nade mnou oválný obraz zbožný ... a ta židlička, to je vážně kouzlo...je krásné, když se člověk může dotýkat stále svého dětství... moře takových dní...Věrka
OdpovědětVymazatVěrko,
OdpovědětVymazatjsem moc ráda, že se ke mně vracíš...
Děkuji za krásné komentáře, děkuji za milá slova, za inspiraci... Lidka