Už teď se mi stýská...

Je sobota osm hodin ráno.

Před půl hodinou holky odjely s lyžařskou školičkou Sněženky a Machři do českých hor.

Jsou pryč a je tu najednou tak prázdno...

Když taťka ráno nosil tašky a lyže do auta, obě hned vyběhly za ním.

Už se nemohly dočkat, není divu...

Na Elišku čeká Agátka a na Niki zase Adélka a Miki.

Všichni jezdí lyžovat společně a jsou skvělá parta už hezkých pár let a nejen na lyžích.

Jako rodič musím uznat, že je to skvělá zkouška a příprava do života.

Stejně mi ale chybí...

Už jsme se ale několikrát přesvědčili, že je na školičku 100% spolehnutí,

tak si volnou sobotu nenechám zkazit zbytečnými červíky v hlavě...

 

Po hodně dlouhé době mám dnes čas na třídění fotek a všech možných maličkostí, které si

schovávám skoro každý den.

Těším se na objevování těch malých pokladů a střípků z našeho života.

 

Peříčka od labutí patří mezi poklady naší Elišky. Ve svých šuplících
má několik krabiček, truhliček i hedvábných pytlíčků, které si střeží
jako oko v hlavě.

 



 

A Niki? Své vzpomínky si píše do svého obřího deníku...

 

Labutě...,

mám ráda naše procházky a krmení labutí.

Holky běhají, objevují, smějeme se, my dva dospělí se držíme za ruce a pozorujeme...

Každou chvíli přiběhne Eli, chytne se nás, pak zase rychle utíká škádlit Niki.

Je to balzám pro mou duši.

Niki už bude dvanáct a je pro mne dar, že sama přijde a chytne mě za ruku a jdeme takhle spolu i pořádný kus cesty.

 S tátou  je sranda snad za všech okolností,

neustále blbnou nebo se mu jen tak zavěsí pod "křídlo"...

 

Miluju náš společný život a naše společné vzpomínky...

 

Jsem tolik ráda, že si píši tento blog, jen mě mrzí, že jsem nezačala už dávno.

Vzpomínek je tolik..., i když píši jen občas a jen něco, i tak mi blog tolik připomene...

Někdy, když delší dobu nic nenapíšu, chybí mi to.

Chybí mi moje pravidelná dávka snění a třídění svých vzpomínek...

Pro mne úžasná relaxace i nečekaná terapie.

 

Díky psaní, si tolik uvědomím... a na chvíli se zastavím.

 

Nemůžu si odpustit  své vzpomínky na labutě.

Vlastně kdykoliv je vidím, mám v hlavě pohádku O ošklivém káčátku od H. Ch. Andersena.

A protože každá moje myšlenka vyvolává tu další, opět jsem si vybavila

mou nejoblíbenější pohádku Holčičku se zápalkami. Nejoblíbenější?

Spíše nejsmutnější.

Před pár lety jsem pro malou Nikolku koupila knížku s pohádkami H.Ch.A.

Četla jsem Nikolce Císařovy nové šaty a když usnula, přečetla jsem si u její postýlky další pohádku.

Byla to zmiňovaná Holčička se zápalkami.

Při pohledu na mojí spící holčičku mi ukápla nejedna slza.  

 



 

Holčička se zápalkami

V jistém velkém městě, že dokonce ani matematici nedovedli spočítat všechny jeho obyvatele, bylo také jedno chudé podkroví - tak bídné, že když byl v zimě mráz, vítr se dírami ve střeše snadno dostával dovnitř a poletoval mezi chatrným nábytkem podle své vlastní mrazivé libosti. Bydlela tam jedna chudá rodina. Byla to možná nejchudší rodina v celém obrovském městě. Ti lidé neměli nikdy dostatek peněz, aby si mohli každý den dovolit chléb. Otec sice těžce pracoval, vydělával však málo, matka uklízela tržiště a za to dostávala zbytky ovoce a zeleniny. Jejich dceruška byla hubená a bledá. Také ona se snažila dělat něco užitečného. Zahalená do hadrů putovala ulicemi města a prodávala zápalky.

Tento příběh začíná poslední den starého roku a končí první den roku nového... Ve velkém městě vládla krutá zima. Otec holčičky přišel o zaměstnání a její matka nemohla uklízet tržiště, poněvadž již celý týden trvala chumelenice, a kupci na náměstí neobchodovali, protože se obávali, že zelenina a ovoce v takovém počasí zmrznou. V podkroví byla větší zima než obvykle. Malá holčička každodenně procházela ulicemi města, avšak do teplých kožichů zahalení lidé ji rychle míjeli a pospíchali do teplých domovů. Nikdo zápalky nepotřeboval. Večer, poslední den starého roku, se holčička vtiskla do výklenku ve zdi mezi činžovním domem a obchodem bohatého kupce, aby se alespoň trochu schovala před větrem. Byla jí však pořád příšerná zima. Třásla se zimou, až nakonec vyndala jednu sirku a zapálila ji. Doufala, že útlý plamínek ji alespoň trošku zahřeje. Přivřela oči, a když je pak otevřela, uviděla před sebou obrovský krb, ve kterém plápolal hřejivý oheň. - Ohřej si své malé dlaně, můj plamínek svítí na ně. Milé dítě, pojď sem blíž, zima ti nebude již; Svoje teplo ti věnuji.

Plameny syčely. - Ach, jak je to nádherné - povzdechla holčička a přiblížila se ke krbu, ale zápalka v tom okamžiku zhasla a spolu s ní zhasl i zázračný oheň. Seděla zase na studeném chodníku a v ručičce držela ohořelé dřívko. - Chudák dítě - řekl nějaký chodec, který procházel okolo, ale ani se nezastavil. Holčička tedy vyndala druhou zápalku. - Škrt! - a rozsvítil se jemný plamínek. V ten okamžik zeď domu, před nímž seděla, zprůsvitněla. Uvnitř bylo vidět čistou jídelnu. Uprostřed místnosti stál stůl připravený pro slavnostní večeři. Mísy byly plné nejvzácnějších lahůdek - holčička některé z nich nikdy před tím neviděla, a nedovedla je tedy ani pojmenovat. Rozpoznala však okamžitě velkou, do zlatova upečenou kachnu s jablky, která zaujímala střed stolu. Když to všechno pozorovala, stala se velmi neobvyklá věc: mísy a talíře se vznesly nad ubrus a směřovaly k holčičce. Vonící kachna se nad nimi vznášela a řídila jejich pohyb. Bylo to docela legrační tím více, že všechny druhy jídla, mléčnými houskami počínaje a elegantním chřestem konče, sborově recitovaly: - Rádi tě dnes přivítáme a hostinu přichystáme. Co je třeba udělat, abys již neměla hlad? Zde je skvělých dobrot víc, na talířku nenech nic. Jídla dáme ti dle přání. - To je nejspíš sen - pomyslela si holčička a natáhla ručičku pro kousek dortu, avšak právě v tomto okamžiku zápalka zhasla. Všechno zmizelo. Kolem běsnil pouze studený vítr. - Té malé holčičce musí být přece hrozná zima - povzdechla jakási žena, která procházela kolem. Zabalila se ještě více do teplého kožichu a pokračovala svou cestou. Sněhu padalo čím dál tím více. 

Lidé se vesele zdravili: Šťastný nový rok. - Hodně štěstí v novém roce. - Hodně úspěchů. V oknech domů se rozsvěcovalo čím dál více veselých světýlek. Holčička viděla barevné lampičky zářící na vánočních  stromcích a představovala si děti radující se nad jejich krásou. Škrtla třetí zápalkou. Všude kolem bylo ticho jako v kostele. Najednou se ozvalo cinkání zvonečků a holčička si všimla, že sedí u nejkrásnějšího stromečku, který si dovedla představit. Byla na něm spousta vánočních ozdob a vedle ležely nádherně zabalené dárky. Přestože Vánoce byly už dávno pryč, holčička odněkud věděla, že jsou určeny pro ni. Stromeček zašuměl větvičkami: - Cítíš vůni mou a čar? Mám pro tebe krásný dar; klid poskytnou ti mé větvičky, zdraví, štěstí, teplé střevíčky. V novém roce všechno můžeš mít. - Opravdu? - zeptala se překvapená holčička. Když se však chtěla dotknout zelených větviček, zápalka zhasla a vánoční stromeček se rozplynul ve vzduchu.



- Neseď na sněhu, jinak zmrzneš a budeš nemocná - upozornil ji starostlivý kolemjdoucí, nenapadlo ho však koupit si sirky. Zřejmě je nepotřeboval a navíc neměl ve zvyku utrácet zbytečné peníze. Ulice se vyprázdnily. Blížil se Nový rok. Holčička si všimla, že z nebe padá zářivá hvězda a pomyslela si, že někdo zemřel. Říkala to vždycky její babička, kterou měla moc ráda a která navždy odešla na podzim minulého roku. - Podívej, padá hvězda, aby vzala něčí duši do nebe - povídala a tiskla vnučku k sobě. Holčička zapálila čtvrtou sirku. Z tmavomodrého nebe se odtrhla další hvězda. Mírným obloukem spadla k jejím nohám a překvapená holčička pozorovala, jak se hvězda zvětšuje a obklopuje ji svou září. Ale ano! To je babička! Vzala vnučku za ruku a jemným hlasem řekla: - Nikdy již nepoznáš hladu, ani bídy, ani chladu, netrap se již ničím víc, zlého tě nepotká nic, s tebou jsem a slyš slib ten, že ti splním každý sen. Můžeš se mnou jít, kdy chceš. Holčička se přitiskla k babiččině zástěře a obě dvě odletěly vysoko, vysoko..., tak vysoko, že světla velkého města jim shora připadala jako lampičky na vánočních stromcích.

Následujícího dne kolemjdoucí našli na chodníku tělíčko malé holčičky se zápalkami. - Jakpak mohla být tak nerozumná, že usnula venku, když je takový mráz. Umrzla - kroutili hlavami a nějaký chlapec jí vyndal ze zaťatých ručiček zápalky a běžel s nimi domů, aby rozdělal oheň v kamnech. Patřil k těm, kteří nemají rádi, když se něčím plýtvá...

 

 

Mějte pohodový víkend

a uvědomte si, jak jste bohatí...

 

Lidka