Vítám vás,

dnes jsem chtěla mamince trochu urychlit psaní,

tak tu sedím u stolu vedle ní a hodně vzpomínám na náš výlet na Ještěd, diktuju a maminka píše...

Pleteme totiž náramky z gumiček...

a já bych ještě dnes chtěla  uplést žlutobílý...

 

Trochu mi tu svítí sluníčko do očí, ale to mi "docela" nevadí.

Nasadím si brýle a vyrazíme na kopec.

( "Docela" - Elišky nejčastěji používané slovo, ať se do věty hodí nebo ne...)



 

Jéé, to byl kopec, "docela" mě moc nebolely nožičky...

Všude lítali motýlci a pánové na rogalech, to bylo moc hezký...

Šli jsme po sjezdovce a když už jsme měli pořádný kus za sebou,

rozhodli jsme se, že na Ještěd vyjedeme lanovkou.

Tak jsme šli z kopce dolů, byla to sranda, pořád jsem chtěla utíkat.

 

 

Tady vidíte tatínka, Nikolku a já mám sukýnku.

A kdepak je maminka?

Přece nás teď vyfotila.

 



 

Na Ještěd jsme vyjeli lanovkou,

dole u kasy jsme koupili lístky nahoru i dolů,

ale představte si,

my jsme dolů nakonec lanovkou vůbec nejeli...

 



 

Tady právě vidíte Ještěd =

kopec, rozhledna, televizní vysílač i hotel.

Maminka s tatínkem říkali, že je budova o trochu starší než oni.

 

Nový hotel a vysílač ve tvaru rotačního hyperboloidu byl slavnostně otevřen 21. září 1973.

 



 

V restauraci jsme si všichni něco objednali, já a Niki jsme měly poháry s oplatkovým medvídkem.

 



 

Tady se musíte pořádně podívat na fotky,

celý kopec jsme před výjezdem lanovkou prošli křížem krážem...

 



Už se těším, tady se chystáme na koloběžky!

Já jsem jela s taťkou jako první a frčeli jsme s větrem o závod, to bylo suprový.

Za náma jela Niki a "docela" byla fakt dobrá, 

maminka jela poslední a ještě stihla fotit.

 



 

Bylo to fakt "docela" krááásný.

 



Ahoj, jmenuju se Eliška a to jsem vám chtěla vyprávět.

 

Pozdravujte svoje dětičky.