Muchomůrkové mámení

 

Nedávno jsme si s manželem na pár dní vyjeli do přírody.

Těšila jsem se na procházky krajinou a hlavně na okolní lesy.

Na všechny živé i neživé poklady jiného kraje.

 

Jenže skutečnost byla dosti jiná.

O slovo se přihlásila moje noha, prostě měla jiné plány než moje srdce...

Nakonec jsme nenachodili kilometry a kilometry,

ale pouze metry, kilometry jsme najezdili...

 

Můj skvělý manžel mne doslova naložil do auta a vozil okolím.

Zastavil na každém krásném místě,

a pak jen trpělivě stál, usmíval se a nechal mne fotit.

Nikdy nezapomenu na to štěstí, které mu zářilo z očí.

 

Tolik moc Ti děkuji a nikdy nepřestanu!

 

 

Stačilo jen pár kroků...

Takovou krásu nejde nechat bez povšimnutí...

 

 



Muchomůrky mě očarovaly už jako malou holku.

Když je vidím, jsem zpátky v pohádce dětských snů.

Vlastně jsem dlouho muchomůrkám říkala vochomůrky.

Nedávno mi to připomněla Eliška při naší procházce lesem, když popletla názvy

a volala, že vidí vochomůrku.

Ano,už dávno vím, že Vochomůrka je ten malý skřítek s bílou čapkou

v  Pohádkách z mechu a kapradí od pana Čtvrtka.

Ale děti vám ukáží úplně jiný pohled, najednou máte pocit, že máte křídla...



Už je listopad... a venku je tak krásně.

Ranní slunce už svítí do oken, svými paprsky maluje v každé místnosti nádherné obrazy,
 mám to tolik ráda.
 Holky vylézají z postýlek...

Jdeme dělat kakao.

 

Krásný víkend.

 

Lidka