V chaloupce pod lesem

Byl měsíc říjen a všední ráno jako každé jiné a přesto pro mne nezapomenutelné...

Každého z nás čekala jiná parta, jiné místo, jiné úkoly, jiné zážitky...

Odchod do práce, školy a školky. Však všichni to známe...

To ráno Niki ještě neměla svačinu v aktovce.

My ostatní jsme na ní společně čekali v předsíni a povídali si...

... Eliška se chopila příležitosti, roztomile se na mě podívala a zeptala se...

"Maminko, co si ze všeho nejvíc přeješ?"

Elinko, nic, to nejdůležitější už mám.

Vždycky jsem si přála dvě holčičky, to se mi splnilo...

"... a všechny ostatní přání ti plní tatínek, já to vím..."

Bylo to tak dojemné a mně se svíralo hrdlo směsicí všech krásných pocitů,

tušila jsem, že moje odpověď Elišce stačit nebude.

"Ale maminko, co si ještě přeješ?"

V ten okamžik jsem jí nemohla jen tak dát pusu a rozloučit se,

po jejích slovech to byl hodně silný prožitek a já prostě musela odpovědět...

Jenže co?  Vše, co potřebuji, to mám.

Vše, co dělá můj život mým životem, se nedá uchopit ani koupit...

V tu chvíli, jsem najednou věděla...

Chtěla jsem všechny Tři vzít s sebou a jet pryč.

Pryč ze všedního rána - jet tam, kde srnky dávají dobrou noc a na chvíli zapomenout na povinnosti všedního dne.

Teď tu sedím na chlupatině u krbu, na stole hoří svíčky,

a ve večerní tmě jsou vidět jen záblesky z hořících prskavek,

které si všichni Tři neúnavně drží v rukách a společně kreslí do tmy

naše další vzpomínky.



Jen tak tu sedím, sním, vzpomínám a koukám.

A děkuji za každé všední ráno,

i za dny v kterých nám není dáno...

Děkuji za dny v kterých se umím bát,

protože díky nim se pak dokážu zase smát. 

Pak dojde mi,

že bez černé není bílá a bez bílé není černá,

že den vždy musí střídat noc a noc přecházet v den.

A já jsem tuze šťastná,

že se nám plní další sen...









Dnes bylo tak krásné ráno...



Plňte si své sny,

i když si byť jen málo myslíte, že Vám to není dáno.

Lidka